RCB

Rekonstrukce ploché střechy

  • Dvouplášťové střešní konstrukce jsou velmi častou variantou zastřešení panelových budov u nás.


    Postupem času se samozřejmě začínají množit poruchy, nehledě k tomu, že konstrukce nesplňují dnešní nároky na tepelně-technické vlastnosti. Jak při sanacích těchto konstrukcí postupovat, je tématem tohoto článku.
    Dvouplášťová střecha Dvouplášťovou střechu tvoří vnitřní a vnější plášť; odděleny jsou vzduchovou vrstvou. Vzduchová vrstva může být buď větraná, nebo nevětraná – u panelových bytových domů se většinou jedná o větrané dvouplášťové střechy. Vnitřní (spodní) plášť plní funkci tepelněizolační, vnější (horní) plášť má funkci hydroizolační. Větraná vzduchová vrstva má za úkol odvádět vlhkost, která jinak může zůstávat ve střešní konstrukci z důvodu vysokého difuzního odporu vrchní hydroizolační vrstvy a může kondenzovat.

    Poznámka: V praxi není u střech bytové výstavby z hlediska difundující vlhkosti rozdíl mezi jednoplášťovou a větranou dvouplášťovou střechou natolik výrazný, aby bylo možno dát přednost některému typu.
    Dvouplášťovou střechu lze na panelovém domě poměrně snadno identifikovat podle tří typických znaků: 1. vysoká atika z vnější strany a naopak nízká ze strany střechy, 2. větrací otvory v atice, 3. podélný odvodňovací žlab.
    Historie Dvouplášťové střechy měly už první panelové domy G40. Konstrukce střechy byla z velkoplošných betonových desek, položených na atikový a žlabový prefabrikát, funkci tepelné izolace plnil škvárový násyp. Vlivem dilatačních pohybů betonových dílců však docházelo k trhání krytin a dokonce k naklánění atikových dílců. Tyto vady vedly k přehodnocení dvouplášťových konstrukcí střech G40 a další typy byly téměř výhradně jednoplášťové. V Ostravě se prováděly zkoušky s nosnými pórobetonovými panely pro střechy, které byly označovány jako dvouplášťové, i když vzduchová vrstva probíhala z technologických důvodů pod tepelnou izolací – tato skladba je dnes ale považována za jednoplášťovou.
    V karlovarské oblasti byla postupně zavedena do realizace konstrukce dřevěné dvouplášťové střechy s vysokým stupněm kompletace (prefabrikace) horního pláště – tzv. krabicová konstrukce s vloženou tepelnou izolací a provizorní krytinou. Vzhledem k vyšší cenové hladině však nebyl tento systém příliš rozšířen. Dnes patří dvouplášťové střechy s dřevěným horním pláštěm k nejproblémovějším dvouplášťovým konstrukcím vůbec.
    V průběhu let byly dvouplášťové střechy realizovány prakticky na všech konstrukčních soustavách či jejich krajských variantách (nejenom panelových, ale i skeletových) alespoň jako zkušební (alternativní) verze střešního pláště. Většího rozšíření doznaly u konstrukčních soustav G57, PS 69, VVÚ ETA, Larsen & Nielsen, BA – NKS, T 06B a OP 1.1. Související legislativní a normové požadavky a výpočtové metody Závaznost normových požadavků a výpočtových metod je daná zákonem č. 406/2006 Sb. O hospodaření energií, zákonem č. 183/2006 Sb. O územním plánování a stavebním řádu a jeho prováděcími vyhláškami č. 137/1998 Sb. O obecně technických požadavcích na výstavbu a č. 499/2006 Sb. O dokumentaci staveb.

    Základní “střechařskou” normou je ČSN 73 1901 Navrhování střech – základní ustanovení. Tato norma stanovuje požadavky pro navrhování a rekonstrukci střech budov (vč. bytových).
    Technickým předpisem v oblasti stavební tepelné techniky je komplex norem ČSN 73 0540 Tepelná ochrana budov, část 1–4, ve kterém jsou stanoveny tepelně-technické požadavky na konstrukce, návrhové hodnoty fyzikálních veličin stavebních materiálů a konstrukcí, návrhové hodnoty veličin vnějšího a vnitřního prostředí a výpočtové metody pro navrhování a ověřování konstrukcí a budov.
    V této normě jsou uvedeny také odkazy na další normy, které se tím stávají její součástí. Pro hodnocení dvouplášťových střech jsou nejdůležitější: * ČSN EN ISO 6946 Stavební prvky a stavební konstrukce – Tepelný odpor a součinitel prostupu – Výpočtová metoda – uvádí metodu výpočtu tepelného odporu a součinitele prostupu tepla pro prvky a konstrukce, které obsahují vzduchové vrstvy (nevětrané, slabě větrané, silně větrané), * ČSN EN ISO 13789 Tepelné chování budov – Měrná ztráta prostupem tepla – Výpočtová metoda – uvádí metodu pro výpočet tepelné ztráty přes nevytápěný prostor (v případě, že vzduchová vrstva je silnější než 30 cm), * ČSN EN ISO 13788 Tepelně-vlhkostní chování stavebních dílců a stavebních prvků – Vnitřní povrchová teplota pro vyloučení kritické povrchové vlhkosti a kondenzace uvnitř konstrukce – Výpočtové metody – uvádí metodu pro posouzení rizika růstu plísní na vnitřním povrchu konstrukce a rizika kondenzace způsobené difuzí vodní páry uvnitř konstrukce.
    Posuzování dvouplášťové střechy Pokud se na zateplovanou střechu zpracovává projektová dokumentace (např. ke stavebnímu povolení), musí být součástí technické zprávy (vyhl. č. 499/2006 Sb., příl. č. 1) tepelně-technické posouzení zateplovaných konstrukcí dle ČSN 73 0540-2:2007. Zčásti kvůli neznalosti a zčásti kvůli neúplným podkladům (chybějící skladby konstrukcí a navazující detaily) se toto posouzení zjednodušuje na pouhé konstatování, že: “konstrukce vyhovují tepelně-technickým normám”. Někdy bývá uváděn pouze součinitel prostupu tepla, jako tzv. “základní tepelně-technické posouzení”. Norma však takové zjednodušené posouzení nezná, a správně tedy musí být posuzovány všechny v ní uvedené požadavky, které se týkají dané konstrukce. V případě dvouplášťové střechy to bude: * součinitel prostupu tepla U [W/(m2. K)], * lineární a bodový činitel prostupu tepla psí [W/(m. K)] a chí [W/K], * teplotní faktor vnitřního povrchu fRsi [–], * zkondenzované množství vodní páry v konstrukci Mc [kg/(m2.a)], * roční bilance zkondenzované Mc [kg/(m2.a)] a vypařitelné Mev [kg/(m2.a)] vodní páry v konstrukci. Součinitel prostupu tepla Součinitel prostupu tepla U [W/(m2. K)] konstrukce, včetně zabudovaných tepelných mostů, musí u budov s převažující návrhovou vnitřní teplotou théta im = 18 až 24 °C splňovat podmínku: U V případě uzavření větracích atikových otvorů se stanoví podle ČSN EN ISO 6946 tzv. ekvivalentní tepelná vodivost vzduchové vrstvy lambda g [W/(m. K)] (podle toho, jestli je vrstva nevětraná nebo slabě větraná) a do výpočtu celkového součinitele prostupu tepla střechy se zahrnou všechny vrstvy. V uvedené normě je i výpočtový postup pro stanovení součinitele prostupu tepla konstrukcí se zkosenými (spádovými) vrstvami.
    Problém však může nastat, pokud je vzduchová vrstva silnější než 30 cm. V tomto případě by jediný součinitel prostupu tepla neměl být stanovován (ČSN EN ISO 6946, čl. 5.3 – Poznámka). Vzduchovou vrstvu lze potom započítat velmi přibližně jako přídavný tepelný odpor podstřešního prostoru – v ČSN EN ISO 6946 je v Tabulce 3 pro ploché dvouplášťové střechy uvedena hodnota tohoto odporu: Ru = 0,3 m2. K/W.
    Přesnější výpočet součinitele prostupu tepla celé skladby dvouplášťové střechy je možný na základě tepelných toků (měrné tepelné ztráty) přes nevytápěný prostor dle ČSN EN ISO 13789. Lineární a bodový činitel prostupu tepla Lineární a bodový činitel prostupu tepla charakterizují tepelné mosty (vazby) mezi konstrukcemi – nejsou tedy součástí součinitele prostupu tepla samotné konstrukce. Ke stanovení obou činitelů je potřeba podrobně znát hodnocený detail, výpočet se pak provádí pomocí řešení 2D, resp. 3D teplotního pole. Typickým příkladem lineárního tepelného mostu u střechy je vazba mezi střešní konstrukcí a atikou, příkladem bodového tepelného mostu mohou být kotevní prvky nebo větrací komínky, procházející vrstvou tepelné izolace.
    Lineární a bodový činitel prostupu tepla psí [W/(m. K)] a chí [W/K] musí u budov s převažující vnitřní teplotou théta im = 20 °C splňovat podmínky: psí Teplotní faktor vnitřního povrchu, vnitřní povrchová teplota Vnitřní povrchová teplota se hodnotí v poměrném tvaru jako teplotní faktor vnitřního povrchu. Jedná se o hygienické kritérium, jehož splněním se minimalizuje riziko růstu plísní na vnitřním povrchu kritických detailů – tedy v místech tepelných mostů a tepelných vazeb (u panelového bytového domu je to nejčastěji styk mezi stropním a stěnovým panelem v podstřešních místnostech).

    V zimním období musí stavební konstrukce v prostorech s relativní vlhkostí vnitřního vzduchu fí 60 % v každém místě svého vnitřního povrchu splňovat podmínku: fRsi ? fRsi, N. Požadovaná hodnota teplotního faktoru fRsi, N [–] pro danou konstrukci se stanoví dle ČSN 73 0540-2:2007 na základě konkrétních okrajových podmínek (vnější a vnitřní teploty a relativní vlhkosti) a podle způsobu vytápění.
    U větrané dvouplášťové střechy se rovněž požaduje splnění požadavku na teplotní faktor vnitřního povrchu vnějšího pláště fRsi [–]: fRsi ? fRsi, cr + 0,03, kde fRsi, cr [–] je požadovaná hodnota kritického teplotního faktoru, stanovená pro vypočtenou teplotu a vlhkost vzduchu ve větrané vzduchové vrstvě podle ČSN 73 0540–4:2005 a pro kritickou relativní vlhkost si, cr = 90 %.
    Praktická poznámka: Hodnocení vnitřní povrchové teploty se často zjednodušuje na stanovení průměrné hodnoty teplotního faktoru fRsi, m, získané z plošných hodnot součinitele prostupu tepla U (tedy v ploše konstrukce a ne v kritických místech tepelných mostů), doplněné konstatováním, že tyto průměrné hodnoty mají dostatečnou rezervu. Tento postup není správný, je ale nutno přiznat, že v drtivé většině chybí v projektové dokumentaci rozkreslení kritických detailů, a tak není na základě čeho teplotní faktor v daném místě vůbec stanovit.
    Kondenzace vodní páry uvnitř konstrukce Kondenzace vodní páry v konstrukci je podle ČSN 73 0540 – 2:2007 přípustná pouze tehdy, jestliže neohrozí požadovanou funkci dané konstrukce (pozor na střechy s vnějším dřevěným pláštěm – překročí–li za normových podmínek užívání rovnovážná hmotnostní vlhkost dřeva 18 %, je požadovaná funkce konstrukce ohrožena). Maximální roční množství zkondenzované vodní páry Mc [kg/(m2.a)] v konstrukci musí splňovat podmínky: Mc U větraných konstrukcí (dvouplášťová větraná střecha) se samostatně hodnotí vnitřní plášť a vnější plášť. Požadavky na kondenzaci v konstrukci se prokazují bilančním výpočtem po měsících dle ČSN EN ISO 13788. Pokud nejsou k dispozici potřebné klimatické údaje, připouští se tradiční výpočet dle ČSN 73 0540-4:2005. Popis rozdílů obou metodik hodnocení překračuje rámec tohoto pojednání, doporučuje se však hodnocení provést vždy oběma metodami. Relativní vlhkost proudícího vzduchu ve větrané vzduchové vrstvě musí po celé délce této vrstvy splňovat podmínku: cv < 90 %. Tento požadavek musí být splněn i za bezvětří. Relativní vlhkost proudícího vzduchu ve větrané vzduchové vrstvě se stanovuje výpočtově dle ČSN 73 0540-4:2005. Praktická poznámka: Velice často se stává, že při hodnocení zateplované střechy nejsou kritéria pro kondenzaci vodní páry v konstrukci splněna (a to se ještě zapomíná na posuzování části střechy nad koupelnou, ve které je vyšší návrhová vnitřní teplota i relativní vlhkost, a výsledky tak jsou ještě nepříznivější). V důsledku to vede k tomu, že projektanti navrhují parozábrany a různé systémy odvětrávání vnitřních střešních vrstev, jejichž použití je však v praxi velmi kontroverzní. Celá problematika by vyžadovala hlubší rozbor a diskuzi (viz také níže odstavec Praktické zkušenosti).
    Diagnostika stavu střešní konstrukce Před navrhováním opravy či rekonstrukce střechy je nutné provedení průzkumu, nejlépe sondáží. Při sondáži se zjišťuje složení vrstev a jejich tloušťka a odebírají se vzorky nasákavých vrstev (silikátových a tepelněizolačních) na rozbor složení a zjištění vlhkosti materiálů. Dále se zjišťuje: * zda není vrstva krytiny napadena hnilobou, * zda krytina neobsahuje dehtové materiály (z důvodu likvidace hygienicky závadných odpadů), * jak je na silikátových podkladech řešen vliv dilatace na krytinu, * funkce větracího systému, * zda nedochází ke kondenzaci na povrchu odpadního potrubí, * případné zatečení nebo plísně v podstřešních bytech. Na střeše se provede min. 5 sond, vždy až ke spodní nosné stropní konstrukci – 3 sondy v podélné ose (u atik a uprostřed) a dvě sondy v příčné ose u atik. Pokud do střechy zatéká, provede se další sonda v místě nejsilnějšího zatékání.
    Nejčastější vady a poruchy Nosné konstrukce Pro nosné konstrukce střech bytové panelové výstavby se téměř výhradně používaly betonové prvky plné (použití dutinových panelů SPIROL bylo velmi sporadické a dřevěné nosné konstrukce nebyly použity vůbec). Poruchy nosných konstrukcí se tak projevují pouze nepřesností při montáži (nerovné stropy) a praskáním ve spárách. Problém se zpravidla odstraní armovanou stěrkou. Sklonové vrstvy Pro vytvoření sklonu vnějšího (horního) pláště se používaly bodové nebo pásové podpory. Protože prefabrikované dílce nebyly doplněny tepelněizolační vložkou, vznikaly u betonových podpěrných trámců či bodových bloků tepelné mosty. Problém těchto tepelných mostů lze eliminovat zateplením vnějšího střešního pláště nebo jeho úplnou demontáží. Nafoukáním tepelné izolace do vzduchové dutiny se tepelné mosty podpěrnými prvky neodstraní. Krytiny z asfaltových pásů Specifickou závadou u dvouplášťových střech je trhání izolace nad dilatačními spárami mezi střešními panely nebo mezi těmito panely a atikovým dílcem. Mezera nesmí být v žádném případě vyplněna betonovou zálivkou, protože by mohlo dojít k vytlačování atikového dílce. Řešením je prodloužení oplechování atiky až nad betonový střešní dílec, tím se vytvoří kluzný podklad, který přenáší dilatační pohyby atiky. Stejně tak dojde k odstranění tohoto jevu zateplením vnějšího pláště, kdy nepříznivá smyková napětí přenáší tepelněizolační desky.
    Jestliže se při sondáži zjistí plošná hniloba nosných vložek povlakové krytiny, je jediným řešením tuto krytinu odstranit. Tepelněizolační vrstvy Tepelněizolační vrstvy u dvouplášťových střech (vč. škvárových násypů – např. T 06B-OS), jsou zpravidla v dobrém stavu, protože i v případě zatečení velmi rychle vysychaly. Problémem jsou v některých případech parozábrany realizované na stropních panelech pod tepelněizolační vrstvou – pokud došlo k zatečení, voda prosákla přes všechny vrstvy až na parozábranu, kde se vytvořila “kaluž” a v ní položená tepelná izolace v důsledku vysokého teplotního spádu (více než 20 °C) vodou zcela nasákla. Tímto způsobem docházelo často k postupné degradaci (rozpadnutí) tepelněizolačních desek na bázi pojených minerálních vláken (IZOSID). V tomto případě je nutná celková rekonstrukce střechy (vč. demontáže vnějšího pláště).
    Střešní vpusti Časté jsou poruchy napojení izolací a kondenzace (promrzání) na vnějším povrchu u střešních vpustí. Nejúčinějším řešením je úplná demontáž vpusti a její nové osazení s provedením tepelné izolace vlastní vpusti a svodu. Možné je rovněž odstranění betonu kolem vpusti a vypěnění dutiny PUR pěnou. Pro opravu hydroizolace se musí použít asfaltové pásy s dobře tvarovatelnou nosnou vložkou typu SKLOBIT (alternativně i modifikované typy). Větrací systém K proudění vzduchu ve větrané vzduchové vrstvě dochází účinkem tlakového rozdílu, který vzniká buď účinkem větru (tlakem větru na návětrné straně a sáním na závětrné straně) anebo rozdílem hustoty mezi vstupujícím chladným vzduchem a postupně se ohřívajícím vzduchem uvnitř dutiny (teplejší vzduch má nižší hustotu než vzduch chladnější a má tendenci stoupat vzhůru). Protože však u panelových soustav jsou všechny větrací otvory umístěny ve stejné výšce, může docházet k proudění ve vzduchové vrstvě pouze účinkem větru, a větrání je tedy za bezvětří prakticky nefunkční. Dlouhodobým sledováním dvouplášťových střech se však žádné vlhkostní problémy, dané nízkou účinností větracího systému, nezjistily. Zateplování dvouplášťových střech Dvouplášťovou střechu lze v zásadě zateplit třemi způsoby: Zateplení vnitřního pláště bez demontáže vnějšího opláštění Provádí se sypáním nebo foukáním tepelného izolantu montážními otvory. Tato technologie není doporučena v případě dřevěného horního pláště (bednění), protože bez úplné demontáže střešní krytiny nelze vyloučit lokální degradaci dřeva, způsobenou např. zatečením.
    Jako tepelný izolant je možno použít sypaný perlit nebo granuláty kamenné vlny (technologie vyžaduje navrtání otvorů o průřezu cca 20 cm, do kterých se vsunují trychtýřové násypky). Pokud se zároveň použije vibrování, sypaná izolace velmi dobře vyplní dutinu mezi oběma plášti. Další možností je použití technologie foukání drcené papírové vlákniny – jako montážní otvory lze použít větrací otvory v atice. Velkou nevýhodou je sedání ve vertikálním směru (časem dochází ke zmenšování tloušťky tepelněizolační vrstvy) a v případě papírové vlákniny malá odolnost vůči vodě, např. při zatečení. V praxi nelze garantovat, že tepelná izolace bude ve všech místech rovnoměrně rozprostřena. Velmi obtížně se provádí kontrola, jestli někde izolace nechybí – zvláště kritické je místo pod odvodňovacím žlabem. Protože zároveň dojde k celkovému zmenšení průřezu vzduchové vrstvy a tím k omezení její větrací funkce, měly by se uzavřít otvory v atice. Pokud zůstane vzduchová vrstva odvětrávaná (minimální tloušťka větrané vzduchové dutiny je podle ČSN 73 1901:1999 100 mm – musí být při realizaci zaručeno), doporučuje se podle ČSN 73 0540-4:2005, příl. D7 zvýšit tepelný odpor vnějšího pláště na R > 0,2 m2. K/W.
    Zateplení vnitřního pláště po demontáži vnějšího opláštění Po demontáži vnějšího pláště lze zateplit vnitřní plášť klasickým způsobem, tj. položením desek tepelného izolantu přímo na stropnice nebo na původní tepelněizolační vrstvu (nová tepelněizolační vrstva musí být vyspádovaná). Následně se položí hydroizolace, a střecha se tak stává jednoplášťovou (alternativně je možné provést např. valbové nadstřešení).
    Odstranění vnějšího střešního pláště je technicky náročné a nese s sebou riziko zatečení srážkové vody při realizaci. Tomu se dá zabránit provizorním nadstřešením a prováděním prací po menších částech střechy.
    K odstranění vnějšího (horního) střešního pláště se přistupuje v případě, že je tento plášť dřevěný, ale také při celkové rekonstrukci střechy (např. při statickém narušení nosné stropní konstrukce, atikového dílce apod.), nebo v případě, že objekt je památkově chráněný a není možno z estetických důvodů zvednout atiku. Zateplení vnějšího střešního pláště Tepelněizolační vrstva se položí na stávající vnější (horní) střešní plášť. Zároveň se uzavřou větrací otvory v atice a celá atika se zateplí, nejlépe v návaznosti na zateplení celé fasády. Dvouplášťová střecha se potom hodnotí jako nevětraná konstrukce. Toto řešení někteří odborníci zpochybňují právě kvůli uzavřené vzduchové vrstvě, v praxi je však dlouhodobě ověřeno jako funkční a bezproblémové (TAZUS). Protože uzavřená vzduchová vrstva se vlivem teplotních změn chová jako expanzní vrstva, doporučuje se někdy na vyrovnání vnitřního a vnějšího tlaku použití expanzních trubiček (např. do původních větracích otvorů v atice).
    Praktická poznámka: Tepelněizolační vrstva kladená na stávající krytinu může mít negativní vliv na zadržování vlhkosti ve střešní konstrukci, ať už zabudované nebo zatečené. Pokud je tato vlhkost v nasákavých materiálech střešního pláště při sondážích zjištěna (anebo ji nelze vyloučit), musí projektant doložit, jakým způsobem se tento problém vyřeší. Vnitřní zateplení Pro úplnost je ještě potřeba zmínit možnost vnitřního zateplení stropu pod střešním pláštěm (tedy ze strany bytu). Tento způsob zateplení vyvolává mezi odborníky řadu rozporuplných reakcí, pravdou však je, že se některé systémy v zahraničí delší dobu úspěšně realizují. Tepelným izolantem jsou desky na kalcium-silikátové bázi, s dobrými tepelněizolačními vlastnostmi (? = 0,05 W/(m. K)). Materiál má vysokou paropropustnost, takže nedochází ke kapilárnímu vzlínání vody a tím k vlhnutí podkladní konstrukce a ke vzniku plísní.
    Tato technologie se dá s výhodou použít tam, kde z jakéhokoliv důvodu není možný zásah do střešního pláště. Výhodou je rovněž možnost provádění prací prakticky za jakéhokoli počasí. Nevýhodami jsou obtížně eliminovatelné tepelné mosty (napojení vnitřních stěn a příček na stropní konstrukci), zmenšení světlé výšky místností a nutnost alespoň částečného vyklizení bytu. Většímu rozšíření brání chybějící dlouhodobé zkušenosti a tím i přetrvávající nedůvěra jak projektantů, tak i uživatelů bytů. Praktické zkušenosti Správné tepelně-technické posouzení dvouplášťové střechy je značně obtížné a jenom prostou aplikací příslušných výpočtových programů bez dokonalé znalosti všech souvisejících tepelně-vlhkostních dějů není možné získané výsledky správně interpretovat. Je potřeba si uvědomit, že fyzikální procesy jsou vždy dynamické (jsou časově proměnné), zatímco většina komerčních výpočetních programů je založena na hodnocení stacionárních procesů, tj. časově stálých.
    Není také jasné, jaká je míra bezpečnosti konstrukce vzhledem k výsledku teoretického výpočtu. To ve svém důsledku vede často k zamítnutí skladby střechy, která je dlouhodobě funkční a spolehlivá. Měření na sídlištích ve zlínské oblasti (Malenovice a Otrokovice), prováděná bývalým VÚPS Praha, pracoviště Zlín, ukazují často jiné výsledky, než teoretické výpočty. Podle současných kritérií jsou zcela vadné střešní konstrukce, které bez problémů fungují i bez parozábran a větracích systémů. Jako příklad lze uvést nevětrané dvouplášťové střechy “baťovských” domků, které jsou postaveny v různých klimatických oblastech vč. podhorských (Svit pod Tatrami). Při sondážích byly zjištěny poruchy obvykle jen u vpustí, kde docházelo k zatékání. V běžné ploše k narušení dřeva nedocházelo. Tepelněizolační vrstva škváry, která měla být po 40 letech teoreticky nasycená vodou, byla zcela suchá. Na základě dlouhodobého praktického sledování všech typů střech bytových, občanských i průmyslových objektů (VÚPS, TAZUS) se ukazuje, že hlavním problémem střech obecně není difuze a kondenzace vodní páry, ale správné a kvalitní provedení izolací a ostatních střešních vrstev tak, jak to odpovídá technickým požadavkům. Závěr Výsledky lze shrnout následovně * není rozdíl v množství poruch dvouplášťových a jednoplášťových střech a vady jsou u obou typů konstrukcí obdobné, * příčinou zvýšené vlhkosti ve střešním plášti je prakticky vždy lokální nebo plošné zatékání, * střechy s tepelnou izolací z pórobetonu nebo pěnového polystyrenu vykazují trvalý úbytek zabudované i dodatečně zatečené vlhkosti a skutečná vlhkost v tepelném izolantu je poloviční než jeho předpokládaná sorpční vlhkost, * u jednoplášťových střech se nepotvrdila účinnost větracích kanálků či komínků, třebaže byly realizovány s různou dimenzí, umístěním a četností, * pokud není na stropnici použita parozábrana, střešní plášť bez problémů vysychá do vnitřních prostor – cca 20 kg vody na 1 m2 plochy za rok.
    Prakticky to znamená, že: * vysychání do vnitřních prostor je intenzivnější než často navrhované dodatečné odvětrávání pomocí větracích komínků, * parozábrana na stropnici může mít negativní vliv na vlhkostní děje v dalších vrstvách střešní konstrukce tím, že brání vysychání do vnitřních prostor a zadržuje případnou zatečenou vodu, která potom může prosakovat do interiéru přes stropní konstrukci i velmi daleko od místa zatečení, * vodu zatečenou či zabudovanou nelze žádným větracím systémem v přijatelně krátké době odvést. Nesprávná interpretace teoretických výsledků vede často při navrhování dodatečného zateplení střechy k problematickému používání parozábran a větracích systémů (komínků apod.), které bez většího efektu (v lepším případě) pouze zatěžují investorovu peněženku.